Rozhodování je těžké, to víme všichni. Rozhodování může někdy až „bolet“, jak se snažíme za nedostatku informací udělat správné rozhodnutí. V tu chvíli jsme otevření působení dalších jevů, které ve snaze usnadnit volbu ve skutečnosti nám ji ještě více zkomplikují. Do hry totiž vstupuje Nevědomá předpojatost.

Nevědomá předpojatost jsou předsudky a stereotypy, které jednotlivci mají o určitých skupinách lidí, aniž by si je uvědomovali. Ovlivňují naši dovednost objektivně posuzovat a rozhodovat, protože deformují vnímání a vnášejí nejistotu při hodnocení dostupných informací.

Jsou to podvědomé faktory, které ovlivňují způsob, jakým člověk vnímá a přemýšlí o lidech kolem sebe. Podvědomé postoje nejsou nutně tak dobře formované jako koherentní myšlenky, ale mohou být velmi zakořeněné a ovlivnit naše emocionální a racionální reakce v každodenních situacích.

Předsudky a předpojatost se často vyvíjejí v raném dětství, když si děti začínají vytvářet domněnky založené na osobních zkušenostech. Mohou také přebírat stereotypy od rodičů, vzdělávacích systémů (škola, školka, parta kamarádů) a jiných kulturních institucí, stejně jako od populárních forem médií, jako jsou knihy, filmy a televize, sociální sítě. V důsledku toho se mohou nevědomé předsudky „kovat“ po dobu mnoha let, aniž by byly odhaleny.

V dospělosti s nimi pracujeme rovněž podvědomě a tím ještě zesilujeme jejích vliv, výrazně si ztěžujeme rozhodování. Budí to v nás pocity typu „cítím to v kostech“, „moje intuice mi něco říká“, „něco mi tady nehraje a nevím co to je“ – velmi často to vyvolá odmítavou reakci i u zkušeného profesionála. Nemáme rádi nejistotu – a volíme ten způsob řešení, který ve chvíli rozhodování nám přijde nejvíce jistý a jasný.

Proč to tak funguje?

„Co neumíme pojmenovat, to nedokážeme ovlivnit“ – protože si nedokážeme zformulovat svůj postoj (je pro nás samotné neviditelný), nemůžeme ho změnit nebo aspoň posoudit jeho vhodnost nebo aktuálnost pro danou situaci.

Dále, náš mozek má vlastní potřeby, něco jako hierarchii sociálních potřeb. Popisuje to ve svých knihách David Rock, autor koncepce SCARF. Ta nám popisuje, jaké oblasti jsou pro komfortní a zdravé fungování důležité a pomáhá si uvědomit náš individuální žebříček hodnot. Jak to může vypadat:

S – Status (postavení ve společnosti, znaky tohoto postavení, respekt a úcta od lidí kolem nás, hlavně těch významných)

C – Certainty – Jistota (že zítra bude další den, děti půjdou do školy, my do práce, máme plány a přesvědčení, že konec světa nebude zítra)

A – Autonomy – Samostatnost (možnost se rozhodovat o svých krocích, volit bez ohledu na někoho dalšího, mít svobodu pohybu a vyjadřování…) 

R – Relations – Vztahy (včetně potřeby patřit do nějaké sociální skupiny, jsou tu i vztahy v rodině a s přáteli (podpora, pomoc a pochopení)

F – Fairness – Férovost (to je snad nejsubjektivnější ze všech, je to pocit férovosti ve vztazích s lidmi a s vesmírem)

Pojďme se zaměřit na dvě nejdůležitější v tomto kontextu hodnoty: Jistotu a Autonomii.

Pro každého z nás prioritou je Jistota – když ji nemáme, žijeme neustále ve stresu, pod obrovským tlakem. To se nedá dlouhodobě vydržet, jedinec velmi rychle ztrácí motivaci a samotnou chuť k životu, přestává vidět smysl a upadá do hluboké apatie.

Druhá důležitá pro zdravou psychiku a komfortní život hodnota – Samostatnost, svoboda volby. Pokud se musíme neustále ohlížet na někoho, byť jsou to například rodiče, kteří „přece chtějí to nejlepší“ pro své dítě a tlačí ho… studovat určitý obor (tradiční v rodině nebo jen aktuálně konformní), pracovat v určité oblasti nebo se stýkat s určitými lidmi („dostanou Tě nahoru!“), atd. Nebo lidi v situaci, kdy nemoc člena rodiny je nutí neustále brát ohled na potřeby nemocného a přizpůsobit tomu celý svůj život. Je to také stále působící stres a také dokáže sebrat motivaci a elán. V procesu rozhodování to pak navádí člověka na myšlenky typu: “Přece se říká… Tolik lidí se nemohou mýlit… A moje máma to říká taky…Co když je to fakt pravda?“ – a přikláníme se k myšlence, která souzní s takovou domnělou pravdou. Mozek se snaží vyhnout tomu, co postrádá jistotu a kde cítí omezení svobody rozhodování. A uvolňuje pole pro předsudky a obecná moudra, kterými nahrazujeme objektivní kritéria a fakta (statistiku).

Nevědomá předpojatost vnáší do rozhodování chaos a nejistotu, neumíme si ji vysvětlit, protože je pro nás neviditelná. A jak často děláme rozhodnutí?

Neustále.

Co uvařit k večeři, co dát dětem ke svačině, kde oslavit narozeniny, do kterého podniku půjdeme na skleničku po práci, co si vzít na sebe, do které firmy poslat svoje CV, na jakou pozici se přihlásit, koho si pozvat na pohovor, kterého kandidáta posunout do dalšího kola a komu nakonec dat nabídku… Ano, a jakou nabídku vlastně…

Každý den děláme desítky, ne-li stovky rozhodnutí, menších a větších. Je to velká zátěž, a čím jsme unavenější, tím hůř nám to jde. Tím víc se do procesu vkládají méně objektivní a více podvědomé mechanismy. Nevědomé předpojatosti.

Jaké mohou být?

Existuje mnoho typů nevědomých předsudků. Jsou to například představy o tom, jak pohlížíme na své vlastní myšlenkové procesy a uvažovací schopnosti, nebo například zaměřování se na negativní vlastnosti jednotlivců, které hodnotíme (v souvislosti se stávajícími postoji pozorovatele) – jako je konfirmační zaujatost a afirmační zaujatost.

Kolegové z HR si určitě vzpomenou na haló-efekt, který nám „zahaluje“ kandidáta nebo spolupracovníka do záře, která nutí všechny činy a výroky tohoto člověka hodnotit pozitivně nebo negativně, podle toho, jak na nás zapůsobil, komu ze známých se podobá a jakou zkušenost jsme měli v minulosti se zdánlivě podobným člověkem.

Víme o něm více, a troufám si říct, že s ním zkušení kolegové umějí velmi dobře zacházet, eliminovat nebo omezit jeho působení. Další efekty ale jsou méně známé nebo se hůře eliminují, nehledě na to, že o nich víme.

Dan Ariely, (psycholog a behaviorální ekonom), odborník na „spotřebitelské chování“ – teda procesy nákupního chování a rozhodování v každodenním životě, píše, že „bias“ jsou složité právě tím, že na nás působí nehledě na to, zda o nich víme nebo ne. Jak dobře známe své předpojatosti a sebe samé. Je to dané především způsobem fungování našeho mozku, který nedokážeme změnit úplně – jen trochu ovlivnit.

Tady jsou příklady častých bias:

  • Efekt setrvačnosti
  • Efekt posledního dojmu
  • Halo-efekt
  • Atribuční chyby
  • Klam přeživších
  • Afinitní zkreslení

Je jich samozřejmě mnohem více. Další a další zákonitosti nebo vzorce se „vystopovávají“, prověřují a formulují se další bias (podpořené výzkumy a studiemi). V dalším článku se podíváme na to, s čím se setkáváme v HR nejčastěji a v jakých situacích bychom na ně měli myslet.

Autor: Daria Zhdanová, Senior HR Consultant

Část 2: https://sandyou.sk/cs/nevedoma-predpojatost-v-hr-praxi/